Aktuální informace pro uchazeče naleznete na stránce prumyslovkaliberec.cz

Cestovatelka Magda Nová se podělila o část životní cesty

Úvod » Pro veřejnost » Školní časopis » Mimoškolní rubrika » Cestovatelka Magda Nová se podělila o část životní cesty
Magda_Nova2.png

,,Na Mallorce jsem žila třináct let, avšak jsem ji nikdy nenazvala domovem.“ – Cestovatelka Magda Nová se podělila o část životní cesty, která začala vážným onemocněním

,,Silná žena se skvělým pohledem na svět a na život“ – tak bych popsala Magdu Novou, se kterou jsem se seznámila na dovolené na Mallorce. Když jsem se o Magdě dozvěděla, že žije na Mallorce již třináct let, napadaly mě spousty otázek. Na většinu z nich jsem dostala šanci se dozvědět odpovědi. A povím vám, že takové dobrodružství za život málokdo zažije…

 

1. Proč jsi se v první řadě rozhodla vycestovat z Čech? Kolik ti bylo let a v jakém roce to bylo?

Proč jsem se rozhodla vycestovat? Můj první a zásadní důvod, odpich k cestování, bylo onemocnění, které mě postihlo v 18 letech. Tzv. Hodgkinův syndrom – nádorové onemocnění lymfatických uzlin. Léčila jsem se 3 roky, kdy se můj život zúžil na dodělání učiliště, obor prodavačka potravin (v roce 1994 nebyly školy na výběr pro holky s průměrným prospěchem na základce) a ježdění mezi nemocnicí a domovem. Kdy moji vrstevníci užívali života a já seděla doma, spíše ležela v posteli naklánějící se nad kbelíkem zvracejíc po podstoupené chemoterapii. Ano, chemoterapie, ztráta vlasů a ozařování – to byla moje zábava v 18 letech. Po vyléčení v roce 2001 mi bylo 21 let, věděla jsem, že musím něco podniknout, něco zažít, byla jsem plná nadšení a chtíče poznat svět. Našla jsem inzerát, kde holčina nabízela možnost brigády v Itálii jako tanečnice. Neváhala jsem, zavolala jsem a za týden už jsem byla na cestě. Moje máma byla samozřejmě proti, ale to mě nezastavilo. Vzala z její peněženky 500 Kč a ráno ve 4 h už byla na cestě do Prahy. Pobyt v Itálii se mi ve finále líbil, avšak mladým slečnám bych ho již nedoporučila. Já sama měla štěstí. Zdravá a plná naštěstí pozitivních zážitků jsem se do 5 týdnů vrátila domů.

 

2. Jaké pro tebe bylo najednou opustit rodinu a vydat se vstříc dobrodružství? Cítila jsi se někdy osamělá?

Cítila jsem se osamělá? Pravda je, že jsem nad tím nepřemýšlela. Můžu snad o sobě říct, že jsem typ samotářský. Vystačím si, nepotřebuji vedle sebe někoho, abych se cítila lépe či šťastněji. Myslím si, že člověk by měl být rád sám se sebou, vážit si sebe a pak může dojít k vyrovnanosti své bytosti. A poté se může pustit vesele do jakékoliv činnosti. Vydat se vstříc dobrodružství se stalo pro mě návykové, zabalit batoh, koupit jízdenku, byla neskonalá euforie. Věděla jsem, že rodiče vždy doma najdu, že tam pro mě vždy budou. S postupem let vidím, že to tak nebude na věky. A mám štěstí, že to po těch 20 letech vždy bylo.

 

3. Po životě v Itálii jsi se také na určitou dobu usadila v dalších zemích. Jaké země to byly, a co se ti na každé z nich líbilo nejvíce?

Po Itálii jsem se rozhodla využít další můj koníček, a to byly koně. Do Itálie mě zavedla láska k tanci, ale ve světě jsem zjistila, že vrtění u tyče není můj styl. Znovu jsem pátrala, jak se dostat ven. Znala jsem kamarádku, co pracovala v Rakousku u koní, kontaktovala jsem ji a do měsíce už jsem seděla ve vlaku do Vídně. To mi bylo stále 21 let, rok 2001. Zůstala jsem rok, práce se mi líbila, ale po roce přece jen se mi zastesklo po civilizaci. Bydlela jsem v té stáji, v horách na samotě 2 km od vesnice. Můj den spočíval ve starosti o soukromé koně. Když jejich majitel nemohl přijít jezdit, byla jsem tam od toho já, aby koník nestrádal pohybově. Denně jsem odjezdila cca 6 koní. Často jsem jezdila do terénu a připadala jsem si jako v pohádce – cválat po zasněžených horských cestách. Jenže vše jednou končí. Jednoho krásného dne jsem spadla a rozbila si loket. Odjela jsem domů s bolavou rukou a už se nevrátila.

 

4. Bylo to pro tebe těžké s jazykem a komunikací obecně? Měla jsi již nějaké základy?

S komunikací jsem nikdy problémy neměla. Vše je v hlavě nebo ve slovníku. Nejhorší je strach z neznámého, tak proč se toho bát, když to neznám, třeba to může být i fajn :). Přijde mi to jako ironie, jsem introvert a nebojím se neznámého. Prostě až to poznám, pak teprve vyhodnotím situaci. V dnešní době komputerů je vše mnohem snazší. Tenkráte v roce 2000 jsem měla maximálně základy němčiny a ty jsem v Rakousku využila. V Itálii nám pomáhala ta holčina průvodkyně a my jen tančily. Ona z toho měla zisk – přivezla dvě holky a měla vyděláno.

 

5. Dalo by se zjednodušeně říct, jak to bylo s prací a bydlením? Dala se práce sehnat lehce? Bydlela jsi sama nebo se spolubydlícími?

S tou prací šlo vždy ruku v ruce i bydlení. Tenkráte jsme ještě nebyli v EU, tedy kdo chtěl pracovníky, musel zařídit i ubytko. To byla podmínka.

 

6. Nakonec jsi na dlouhou dobu zůstala žít na Mallorce. Co tě tam zavedlo a hlavně udrželo? Za jak dlouho jsi ji mohla nazvat domovem?

Na Mallorku jsem se dostala s tehdejším přítelem Čechem, kdy jsme pracovali v Anglii. Oba jsme dělali klasické práce, on jako popelář a já na farmě. Nevyhovovalo nám tamní podnebí, tak jsme poprvé využili nabídky pracovní agentury. Ta nám zařídila práci v hotelu na Mallorce i s ubytováním. Po první sezóně se naše cesty rozdělily. On odjel do Čech a já zůstala. Můj život plynul relativně snadno, až uplynulo 13 let. Držela mě tam práce a bezstarostný život v ráji. Domovem jsem to však nikdy nenazývala. Vždy jsem věděla, že kořeny mám v České republice, i když mi to trvalo několik let, než jsem to vyslovila nahlas.

 

7. Jaké významné kulturní rozdíly jsi zaznamenala? Jací jsou tam lidé povahově, ve srovnání s Čechy?

Kulturní rozdíly jsou samozřejmě různorodé. Poznala jsem jich hodně. Každá národnost má to svoje, ale je to hlavně o lidech. Nedají se všichni házet do jednoho pytle. My Češi máme pověst “zlatých ručiček”, “dříčů” a ti, co se snadno učí jazyky. U Španělů se to nedá říci všeobecně, hodně záleží, jestli pocházejí ze severu, hl. města, jihu nebo Mallorky. Mallorka není Španělsko. Je to mix různých národností a stop historie, kdy ostrov okupovalo hodně nájezdníků. Proto jsou obyvatelé Mallorky hodně uzavření lidé. Nechtějí se hned kamarádit, dlouho jim trvá, než se otevřou, ale pak je to přátelství na celý život.

 

8. Jakou práci jsi na Mallorce dělala?

Na Mallorce jsem pracovala nejčastěji jako servírka v hotelech a restauracích. V roce 2005 jsem měla štěstí udělat si kurz jako dogroomer (kurz střihové úpravy pejsků). Pracovala jsem 2 roky ve psím salónu, kde jsme se se šéfkou staly dobré přítelkyně. Tu práci jsem brala jako poslání. Bohužel kvůli několika souhrám životních skutečností jsem musela změnit místo a již jsem se k pejskům nevrátila, leč jsem v to věřila a bojovala za práci snů. Poté jsem měla možnost pracovat ve firmě, která udržovala soukromé jachty. Tedy veškerý servis vně i venku lodě. Pro mě to byl úplně nový začátek, nová zkušenost a nový svět bohatých lidí. I zde se moje šéfová stala mou přítelkyní, se kterou jsem dodnes v kontaktu. Jenže život vše tak zamotá úplně jinak, než člověk čeká a já se na poslední dvě sezóny vrátila do hotelů na místo, které tak důvěrně znám – a to na místo servírky. Tady už jsem věděla. Moje místo není na Mallorce, ale zpět v Čechách... prozatím.

 

9. A jak to máš s jídlem? Chyběla ti na Mallorce česká kuchyně?

To, co mi na Mallorce nikdy nechybělo byla česká kuchyně. Mám ji ráda, samozřejmě ale ze zdravotních důvodů mi více vyhovuje kuchyně středomořská. Stačí vyjít ven a u zelináře si koupit čerstvé ovoce a zeleninu, o kousek dál mořské plody, ryby ... To mi bude upřímně moc chybět.

 

10. Dobrá, děkuji za tvé odpovědi. Teď se vrhneme na trochu jiný typ otázek. Bylo cestování tvým snem?

V pubertě jsem nevěděla, co chci dělat nebo čemu se věnovat. Vše se rozseklo po té nemoci. Někdy si říkám, co by se se mnou stalo, kdybych neonemocněla. Možná bych žila klasický život v Čechách. Kdo ví... Z nějakého podvědomého důvodu jsem za tu nemoc vděčná, že mi ukázala cestu. Vlastně mě posílila a dala mi takový kopanec, který mě vymrštil do světa.

 

11. Jaké máš vzdělání? Využila jsi ho při cestách a práci v zahraničí nějak?

V 25 letech jsem si dodělala maturitu a poté VOŠ ochrana životního prostředí. Tu jsem ukončila ve 28 letech a pak se vydala na Mallorku. VOŠ jsem studovala dálkově a mezitím jezdila pracovat za přítelem do Anglie. Tenkrát tam pracoval každý. Vzdělání jsem nijak nevyužila. Naopak to, co jsem nabyla ve světě jsem využila doma.

 

12. Co bys poradila mladým / nezkušeným cestovatelům?

Dnes mají mladí lidé vše po ruce. Stačí si vybrat destinaci a jet. Těm, co studují vysokou školu doporučím využít Erasmus. A těm ostatním – kontaktovat pracovní agenturu a ta vám práci najde, chvíli to vydržet a pak si můžete najit lepší práci za lepší peníze. Nebo přes známé – to fungovalo, funguje a bude fungovat stále. Nechat adresu rodičům nebo kamarádům o tom, kam jedete a dávat o sobě vědět.

 

13. Máš nějaký zajímavý (šílený) zážitek, o který by ses ráda podělila?

Zážitků bylo hodně. Z těch šílených mě napadá jeden z Itálie, kdy nás, tanečnice, vzal šéfík na luxusní večeři, kde jsme jedli ústřice a pili šampaňské. (On se tenkráte chtěl asi pochlubit jaké má holky.) A byl to ohromný sál, krásně osvětlený velkými lustry, i s parketem. Před večeří bylo předtančení a poté ten tanečník vyzval dámy, která by si chtěla s ním zatančit. Moje kolegyně vzala moji ruku a přihlásila mě. Byl to krásný, snědý Ital. Tančili jsme sambu, a protože jsem dříve latinské tance závodně tančila, nebyl pro mě problém chytit rytmus a tančit s ním. Všichni obdivně přihlíželi a já byla v nebi. Pevně mě držel a díval se mi do očí. Od té doby jsem byla šéfova oblíbenkyně.

 

14. Jaké máš plány do budoucna?

Přišlo radikální rozhodnutí vrátit se do Čech a studovat. Vždy jsem se chtěla vrátit do školy. Někdy si říkám, že jsem sběračka diplomů. Nyní studuji ČZU v Praze dálkově, jsem ve druhém ročníku, obor Ekologické zemědělství. Myslím si, že to je/bude obor velmi aktuální. Každý přece chceme jíst zdravou zeleninu, ovoce a maso. Chci se ubírat tímto směrem. Už si pohrávám s myšlenkou vyrazit do Rakouska dojit krávy (nebo podobné jiné zaměstnání). Lákají mě hory, tráva, zeleň, příroda. Ale to vše do času.

 

15. A otázka nakonec – Máš nějaké životní motto, kterým se řídíš?

Životních pravd mám několik: Žij život. Máš vždy na výběr. Važ si svých rodičů. Buď vděčný za to, co máš.

 

Mockrát ti děkuji za odpovědi a spolupráci, a přeji ti do budoucna mnoho úspěchů!

Autor: Látová Veronika

 

Podobné články